Trignis z pohledu organizátora

Ve dnech 1. – 3. 3. 2019 se v areálu Salesiánského divadla v pražských Kobylisích uskutečnil první ročník skautského vzdělávacího semináře Trignis, kterého jsem se zúčastnil jako člen týmu organizátorů.

Většina z nás se sešla na místě v pátek v 14:30. Bylo nutné vše připravit, proto jsme se záhy pustili do práce. Někteří vylepovali v prostorách areálu Salesiánského divadla orientační plány a programy akce, jiní označovali jednotlivé místnosti podle toho, jaké workshopy se v nich v průběhu Trignisu budou konat a jací účastníci se jich zúčastní. Další připravovali technické zázemí a my ostatní jsme se vydali dolů do klubu Vrtule, abychom přestěhovali židle a stoly a připravili místnost na večerní program.

Společnými silami jsme vše zvládli a převlékli se do krojů. Zde bych rád sdělil, že ten den jsem měl poprvé na sobě svůj skautský kroj. (Předchozí dva večery jsem strávil přišíváním nášivek a znovu jsem si tím potvrdil, že šikovnost opravdu není moje silná stránka.) Nejprve jsem měl obavy, jak se budu v kroji cítit, jelikož (jak mi Rex pobaveně potvrdil), kroj je košile a já v civilním životě košile nenosím, jelikož mi nevyhovují. O to víc mě překvapilo, že jsem se v kroji cítil skvěle. Byl jsem šťastný, že ho konečně mám a byl jsem na něj moc hrdý.

Pro účastníky se dveře areálu Salesiánského divadla otevřely v 17:00. Mým úkolem bylo odbavování příchozích. Společně s Rexem jsme měli na starosti účastníky, kteří se zaregistrovali předem prostřednictvím internetového formuláře. Strávili jsme touto činností celý večer, zatímco dole v klubu Vrtule probíhal program.

S postupujícím večerem ale přestali chodit noví lidé a my s kamarády měli tak prostor si povídat, smát se nebo si chodit pro dobroty do Slimákova bufetu. Slimákův bufet bylo místo plné dobrot určené pro organizátory Trignisu, na které jsme se všichni těšili již dlouho dopředu, a které nás svou magickou silou neustále přitahovalo. Alespoň já jsem byl tímto místem přitahován každou volnou chvíli. Jediné, na co jsme si mezi sebou občas stěžovali, že se toasty nedělají samy. Často se totiž stalo, že jsme dostali chuť na toasty, ale nechtělo se nám je dělat.

Po skončení pátečního programu se organizátoři a účastníci lesní školy Protos odebrali na společné setkání. Já jsem nebyl ani jedno (ani organizátor, ani účastník), ale to vůbec nevadilo, jelikož na seminář Trignis dorazili dva moji kamarádi a mohl jsem tedy strávit večer s nimi.

V sobotu ráno jsem si přivstal, abych byl v 7:30 zase připraven u vchodu na registraci. Přestože nejvíce nových účastníků, kterým jsme vydávali zaplacené účastnické balíčky, přicházelo v první části programu, museli jsme být k dispozici pro zbylé příchozí. Z bohatého sobotního programu jsem toho tedy moc neviděl. Ale opět jsem spatřil spoustu usměvavých tváří, které jsme při jejich příchodu vítali. Prohodil jsem spoustu pohodových vět s kamarády a mockrát jsem se společně s nimi zasmál. Pozoroval jsem Fínu, jak nosí po chodbách malé děti a poslouchal legrační průpovídky společenství majícího na starost šatnu. Sledoval jsem, jak plyne čas a jak se vždycky po skončení programového bloku ozve bouřlivý potlesk a na chodbu se vyhrne dav spokojených diváků. A když kolem nás prošel Rys s úsměvem na tváři, věděl jsem, že vše plyne, jak má, a že je vše v pořádku. A na tom nám všem nejvíce záleželo.

Nebylo to ale tak, že bych ze sobotního programu vůbec nic neměl. Zúčastnil jsem se například přednášky Daniely Drtinové, na kterou jsem se moc těšil a která ještě předčila má očekávání. Byla nejen vtipná, ale také moudrá a laskavá. Hovořila především o své práci moderátorky a o tom, jaká byla její cesta k tomuto zaměstnání. Během povídání paní Drtinové jsem si říkal, že bych měl vysílání DVTV sledovat častěji, jelikož z mého pohledu je to médium, kterému mohu věřit.

Vrcholem sobotního večera byl koncert kapely Epydemye, kterého se kromě skautů zúčastnilo i neskautské publikum – fanoušci Epydemye. Poslední hodinu před koncertem jsme měli u vchodu na registraci docela shon. Odbavování příchozích jsme se věnovali naplno ve třech a i přesto se tvořila fronta. Byl to jediný program z celého semináře Trignis, na který jsme vydávali vstupenky s označením přesného konkrétního sedadla v divadle. Někteří diváci měli potřebu vymýšlet různé kombinace, kde a s kým by chtěli při koncertě sedět, čímž poněkud komplikovali situaci.

Bavilo mě sledovat, jak se s příchodem fanoušků Epydemye proměnilo publikum. Tito lidé byli většinou jinak oblečení než skauti, často se vyznačovali skleničkou vína a měli i jiná zavazadla. Kupodivu nikdo z nich neměl s sebou spacák a karimatku. Ale co měli s námi rozhodně společného, byli to pohodoví a příjemní lidé. Uvědomil jsem si, že ve společnosti je spousta „skautů“, kteří o tom vlastně ani nevědí. A my jsme jich ten večer měli plné divadlo.

Koncert Epydemye byl úžasný. Do té doby jsem žádnou jejich píseň neslyšel a hned jsem si jejich krásné melodie oblíbil. Členové Epydemye provedli večerem s lehkostí a humorem a zahráli kromě veselých písní i písně věnující se vážným tématům, například Miladě Horákové nebo Karlu Čurdovi.

Po skončení sobotního programu jsme si ještě nějakou dobu povídali s Edym. Edy je pro mě velkou autoritou. Vyzařuje z něj pevnost a důraz na disciplínu a slušnost, ale také laskavost a otevřenost jiným lidem. Mnohokrát jsem měl chuť si s ním pohovořit, ale nebyl čas. A teď jsem měl chvíli Edyho jenom pro sebe. Vážil jsem si toho, že se mnou chtěl mluvit, měl jsem z toho radost a dobrý pocit.

V dětství jsem často slýchal větu „v nejlepším přestaň“. Přicházela vždy v tu nejméně vhodnou dobu, kdy jsme bývali nejvíce zabraní do hry. Komu by se chtělo odcházet od zábavy a radosti? Kdo to dokáže? Já jsem to nikdy neuměl. Někdy člověku ale nic jiného nezbyde. V noci ze soboty na neděli jsem začal být zdravotně indisponován, což mě na pár dní vyřadilo z provozu. V neděli jsem tedy svému týmu bohužel už nemohl být ničím nápomocen. A přišel jsem tak o mši Ladislava Heryána, na kterého jsem se moc těšil. Ale prostě to tak mělo být. I tak to byl moc hezký víkend.

Podílel jsem se na akci tohoto typu poprvé a musím říct, že činnost na registraci mě bavila. Rád jsem pozoroval příchozí lidi a vnímal jejich energii. Líbilo se mi, jak je každý na první pohled jiný a přitom máme hodně společného a sešli jsme se zde ze stejného důvodu. Přestože komunikace s účastníky na registraci proběhla většinou v řádu několika slov, byla to samá milá setkání.

Těšilo mě být součástí týmu organizující seminář Trignis. Všichni jsme se zde sešli dobrovolně ve svém volném čase, abychom společně pracovali, smáli se a radovali se ze spokojených účastníků. Když jsem jel v pátek odpoledne na Kobylisy, nevěděl jsem, co přesně mám od přicházejícího víkendu očekávat. Ale těšil jsem se, že budu s lidmi, které mám rád, poznám další lidi a zažiju něco nového. A to všechno se mi splnilo. Realizace SPOLEČNÉHO vytváření a sdílení pro mě byla nejvzácnějším prvkem celého Trignisu. Je pár dní po semináři a já na to všechno stále myslím. A doufám, že to nebylo naposledy, co jsem mohl být součástí něčeho tak nádherného.

Lukáš Polanský – Luky

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *